Znáte ho? Věk je jen číslo. Tělo je dokonalý ná-stroj

Baví vás, je totiž jiný, tedy svým trvalým zápalem, který má i ve svých letech. Dal vám 10 rad po třiceti letech tréninku, vysvětlil, proč lidi řeší objem více než výkonnost. Došlo i na slavného Arnolda, který bicepsy okouzlil svět. Je tu poslední pohled sportovního nadšence. Závěrečná nůše informací od Petra Teplíka, které vám mohou pomoci v tréninku.

Bude vám 45 let. Proč vás stále baví objíždět battly, závody, cvičit, běhat?

Baví mě to, protože ještě vyhrávám. Koho by to nebavilo, že? Ne, to je samozřejmě fór. Je pravda, že absolvuji spousty závodů, kde nemám jakoukoliv šanci na dobré umístění. Vždycky mě ale fascinovalo, jak je tělo dokonalý ná-stroj. Jak reaguje, jak se přizpůsobuje.

I přes přibývající věk sportovní zájem rozšiřujete, je to tak?

Nikdy jsem třeba neběhal a ve čtyřiceti jsem si řekl, že začnu. Tři kilometry pro mě byly nepředstavitelná vzdálenost, ale během roku a půl jsem uběhl maraton za 3:29. Baví mě „ovládat“ svoje tělo, snažit se ho naučit nové věci, posouvat hranice, překonávat se. Určit si cíl, rozplánovat, nasadit trénink, a nakonec cíle dosáhnout.

A co samotné bitvy s ostatními?

Závody beru jako mé měsíční, roční či pololetní cíle, které mě tlačí do tréninku. Samozřejmě i cesta může být cíl. A asi to tak mám. Je to takový Uroboros. Abych trénoval, vyberu si cíl. Abych dosáhl cíle, musím trénovat.

Je to následek výchovy, rodiny, okolí, vzdělání? 

Jestli je to následek výchovy v rodině, to nevím. Táta cvičil asi do 18 let, pak jsem ho už hýbat se neviděl. Mamka se zase žádnému sportu nevěnovala, ale čím je starší, tím se víc hýbe. Bratr? No tak ten vůbec.

Takže třeba hluboko zakořeněné vzpomínky z dětství?

Pamatuju se, že při mistrovství světa v hokeji v Praze 1985 jsem měl týden horečku 38,5 a musel zůstat doma. Nebo mě fascinovala atletika. Chtěl jsem zažít ten pocit v cílové rovince, kdy jsou všichni za mnou a já trhám na olympiádě cílovou pásku, nejlépe v novém světovém rekordu.

Přijde mi, že mladí, náctiletí ve velkém ke sportu netíhnout, vidíte to také tak?

Nemyslím si. Různých kroužků a zejména sportovních je spousta. Dřív, když jsem chtěl posilovat, tak jsem se musel přihlásit do atletického klubu, nebo musel dojíždět 10 km do vedlejšího města, protože tam byl klub trojbojařů, protože jinde neměli činky. Jinak nic. Třeba na nový kolo rovnou zapomeňte. Dnes jsou posilovny, areály, hřiště, prodejny plné sportovních potřeb a pomůcek. Koloběžky, kola, skejty, brusle, kluby, činky, boty, oblečení. Všeho je dnes mraky. Informace o čemkoliv na dotek. Každý může sportovat a myslím, že i každý tak trochu něco dělá.

I přes všude přítomný internet, sociální sítě?

Je také daleko víc lákadel, které od náročného tréninku odvádějí a nikdo u ničeho dlouho nevydrží. Je to neustálý boj mezi pohodlností člověka a jeho vrozenou potřebou se hýbat. A tady je prostor pro rodiče, mimochodem také neustálý boj mezi vlastní pohodlností a jeho vědomím, že dítě se musí hýbat. Každopádně mladým rozhodně závidím, rodičům už méně.