Může se profesionální voják naplno věnovat kalistenice?
Patříš mezi ty, kteří se v dětsví rádi oblékali do maskáčů a hráli si na vojáky? Tak právě tebe by mohla zajímat zpověď člověka, který nezůstal jen u hraní, ale proměnil svůj sen v realitu a stal se vojákem z povolání. Rozhodně to neměl jednoduché a stálo ho to plno sil a odhodlání. Jak se k tomu všemu dostal a jak svou práci propojil se cvičením s vlastní váhou se dozvíš v následujícím rozhovoru.
1. Ahoj Davide, můžes se naším čtenářům v krátkosti představit?
Ahoj, je mi 33 let a jsem z Tábora, kde již 12 let pracuji jako profesionální voják u 42. mechanizovaného praporu. Ve volných chvilích se věnuji cvičení s vlastní váhou, pejskovi, rodině, trénování lidí v Mafia Fitness Gymu Tábor, sebevzdělání, ale i třeba rybaření.
David kromě trénování sebe trénuje i ostatní, k čemuž mu pomohlo vzdělávání na kurzech od Davida Rejla
2. Jak ses dostal ke cvičení s vlastní váhou?
Moje první setkání se streetworkoutem bylo na youtubu asi před 4 lety po rozchodu s dlouholetou partnerkou. Rozchod byl prvotní impulz, kdy jsem si uvědomil, že nežiju, ale přežívám. Zjistil jsem, že jsem doslova tragický, že moje silná slova jsou vážně jen slova a ne činy. Zjistil jsem, že bych se měl konečně probrat a začít se sebou něco dělat. Říkal jsem si: "ty Davide, ty že si býval sportovec každým coulem?" Doslova jsem obdivoval a snil o tom, co dělají borci na hrazdách, kruzích a bradlech. V tu dobu jsem měl ale doslova tragickou fyzičku, sílu a hlavně sebekázeň. Úplně na začátku mi pomáhal se základy shybů a kliků Jan Zdrubecký. Honza byl pro mě jak jsem ho již jednou nazval, něco jako pro křesťany Bůh. Nyní už si Honza frčí úspěšně ve svém Beat up calisthenics gymu a já mu moc děkuji za to, že mě přivedl k tomuto sportu. Všechna čest a respekt!
Začal jsem makat, učit se, začal se zdravě stravovat, nepít alkohol a pravidelně spát. Prostě jsem to fakt chtěl a hlavně chci dál! Když jsem nabral potřebnou fyzičku a sílu, tak jsem se přihlásil do kurzu instruktor kalisteniky a streetworkoutu. Zde jsem narazil na Davida Rejla, který je špičkový trenér v ovládaní svého těla, který mi odstraňuje chyby do dneška. Davidovi také patří obrovský dík v mém progresu. Bez něj bych byl v půlce toho, kde jsem teď. Kurz trval rok a půl, ale dokončilo nás ho bohužel jen pár. Nyní trénuji jak sebe, tak i své lidičky v Mafii v Táboře a občas si skočím ven nebo cvičím doma. Děcka zatím nemám, tak jsem si zřídil doma menší tělocvičnu, která byla v posledních dnech nespornou výhodou.
David si doma vybavil na cvičení celou místnost, takže ho žádná karanténa nerozhodila
3. Zúčastnil ses i nějakých soutěží?
Ano pár jich už mám za sebou. Povedlo se mi prozatím vyhrát dvakrát 1.místo na soutěžích v sets and reps v kategorii nad 75 kg v Chomutově a v Českých Budějovicích a letos v lednu také 3. místo v pražském TROUBLE GYMU.
4. Co považuješ ve cvičení za svůj největší úspěch a čeho bys ještě rád dosáhl?
Za svůj největší úspěch považuji svou životní změnu plus to, že jsem se stal trenérem abych mohl pomáhat druhým, kteří jsou na tom tak, jako jsem kdysi býval já. Nejsou to první místa ze závodů, ale jsou to úsměvy a radosti druhých. To je pro mě ten největší úspěch a odměna a ne žádná čísla. Ty si popravdě hlavně ani moc nepamatuji. Nyní již několik měsíců setařský trénink nejedu. Trénuji hlavně stojky, front levery, back levery, vlajky a nyní jsem nově zařadil stojku na jedné ruce a full planche. Cíle jsem si stanovil do konce roku tak uvidíme. Co se počtů týče, tak co si vzpomenu, dával jsem něco okolo 25 striktních shybů, stovečku kliků, necelé páďo dipů a dřepů jsem za 2 minuty schopný dát okolo 130-140.
5. Jak ses dostal do armády a jak se dá taková práce skloubit s workoutem?
Do armády jsem se dostal přes náborové středisko, kde jsem musel projít fyzickými testy, psychotesty a zdravotními testy. Vše dopadlo na pohodu, takže jsem mohl nastoupit na základní 6 měsíční výcvik ve Vyškově. 4 hodinky spánku denně - to byla jízda. Nastoupilo nás 410 a dokončilo 176, čili za mě to nebyla žádná sranda. Co se týče sportu v armádě, tak to celkem jde. Jelikož voják má mít hlavně fyzičku a dostatečnou sílu, tak máme denně tělocvik, takže si část tréninku odcvičím v rámci něho a zbytek po večerech doma. Když chce být člověk dobrý, tak tomu holt musí dát víc než jen válení na gauči.
Že kalistenika nebuduje svaly?6. Co se pro tebe za poslední dobu díky aktuální situaci změnilo?
Pro mě se toho díky koronaviru až tak moc nezměnilo. Beru situaci tak, jak je. Roušku nosím, všechny nařízení vlády dodržuji a stresem netrpím, jelikož na to mám sport a jiné koníčky, které mi čistí hlavu. Jen si člověk musí nyní více plánovat a organizovat práci. Změnilo se pro mě především to, že jsem byl součástí pohraniční stráže. S tím souvisí, že mi těch pár týdnů mimo útvar trošku rozhodilo zajetý systém práce, tréninku, jídla,.. ale je to má práce, kterou dělám nesmírně rád a jsem na ní pyšný. Výstup z komfortní zóny prostě k práci vojáka patří.
7. Máš nějaké svoje motto nebo své myšlenky, kterými by ses se čtenáři rád rozloučil?
Moje motto je NEVER BACK DOWN. Mám ho i doma velkým písmem na zdi v mé malé tělocvičně. Lidem bych chtěl vzkázat aby se nikdy nevzdávali svých snů a cílů. Ne vždy bude cesta za sny lehká, ale když se nevzdáš, tak krůček po krůčku svého snu dosáhneš. Nehledej důvody proč to nejde, ale hledej způsoby, díky kterým to půjde. NEVER BACK DOWN
