Opravdu musíme naslouchat, co nám naše tělo říká?

V dnešním článku se budeme zaobírat jakýmsi "klišé" o tom, že bychom měli naslouchat své vlastní tělo a podle jeho signálů přizůsobovat své tréninky a odpočinky. Je to ale případ každého workoutera a workouterky? Může být úplně každý schopen rozpoznat signály svého těla a adekvátně na ně reagovat? To a mnohem více si zkusíme rozebrat v následujících řádcích.

Co se traduje?

Drtivá většina pokročilých a především těch, kteří mají obdivuhodné výsledky radí těm méně zkušeným, že mají poslouchat své tělo, které jim dává jasné signály a náznaky toho, co by měli nebo neměli dělat. Vychází tím ze svých osobních zkušeností, kdy sami za ty roky cvičení vědí, jestli jejich tělo potřebuje odpočívat nebo chce naopak více naložit a dostat pořádný impulz k dalšímu progresu a to ať už výkonostnímu nebo svalovému. Takoví to zkušení sportovci mají ve finále perfektní výsledky především právě díky tomu, že umějí se svým tělem správně pracovat a vědí, co si k němu mohou nebo nemohou dovolit. S nasloucháním náznaků našeho těla my souhlasíme a naše odpověď na nadpis tohoto článku zní tedy ANO! Jen je v celé této problématice jeden menší háček, který bychom rádi zmínili a trošičku rozebrali. 

K viditelnému progresu jednoznačně přispívá naslouchání vlastnímu tělu.

Proč bychom neměli naslouchat našemu tělu úplně všichni?

Háček, o kterém tu tak tajúplně hovoříme lze odvodit už z předchozího odstavce. Zkušení workouteři a workouterky skutečně vědí, co si můžou ke svému tělu dovolit. Vědí kolik tréninků o jaké konkretní intezitě týdně zvládnou a i vědí, kdy potřebují odpočívat a nabrat síly na další jednotlivé cykly. Většinou mají tolik zkušeností, že i když si na týden naplánují určité množství tréninků, tak stejně raději dají na signály jejich těl, které je informují o případném přetížení. Tím se vyhnou jak fyzickému riskování zranění, tak i tomu psychickému, které může vyvrcholit například v syndrom vyhoření, o kterém jsme psali již dříve.

Co ale atelti, kteří tyto zkušenosti ještě nemají? Mají poslouchat jakýkoliv sebemenší náznak jejich těla, o kterém si myslí, že je tím varováním na které je upozorňoval zkušenější kamarád? Za nás rozhodně ne!

Každý z nás si přece pamatuje na své začátky. Ano byly tu většinou ty krásné chvíle, kdy jsme měli radost sami ze sebe a viděli ten rychlý progres. Byly tu ty okamžiky, kdy padaly naše první shyby, ze kterých jsme měli neskutečnou radost, ale také tu přece byly ty okamžiky, kdy jsme se cítili demotivovaní, slabí nebo třeba i nešťastní z toho, že se nám do tréninku nechce, nebo že je naše tělo příliš ztuhlé na nějaká pohyb na hrazdě nebo bradlech.

Nejeden čtenář si určitě pamatuje, že se po svém prvním tréninku cítil jako zbičovaný a jeho tělo bylo jako jedna velká citlivá modřina. Čím to ale asi nejspíš bylo? Tím, že byl přetrénovaný a riskoval zranění? Nebo spíše tím, že jeho tělo nebylo na něco takového zvyklé a bylo to pro něj nějakým novým impulzem na který adekvátně reagovalo. My se přikláníme k té druhé možnosti.

Nasouchání vlastnímu tělu může pokročilým pomoct jak s výkony, tak s formováním postavy.

Co tedy doporučíme začátečníkům?

Ano brát si rady od zkušenějších je krásný znak pokory a vyspělosti, ale každý z nás by se měl snažit přenést si tyto informace přímo do svého konkrétního případu. Začátečník nebo mírně pokročilý ještě nemusí znát své tělo před, během a po tréninku s vlastní váhou tak dobře, aby rozeznal, jestli by měl ubrat, nebo naopak více přidat. Proto je za nás určitě lepším řešením vybudovat si zkušenosti a se svým tělem více experimentovat. Neznamená to samozřejmě, že člověk pojede úplně do maxima svých sil, dokud jeho tělo nepadne a pak si řekne "jo aha, tak tohle byl ten signál, že mám přestat". Mělo by to znamenat spíše nějaké mapování reakcí jeho těla. Ať už jen v hlavě nebo třeba i v poznámkovém bloku mobilu či v tréninkovém offline deníku.

Začátečník nebo mírně pokročilý by měl zkoušet kolik tréninků za sebou má ještě dostatek sil na plnohodnotný trénink a kdy je potřeba dát už volno nebo změnit intenzitu. Měl by zkoušet, kolik dní v týdnu si může dovolit kompletně odpočívat nebo cvičit jen s lehkou intenzitou, aby zjistil, kdy už vypadne z formy a jak během toho jeho tělo reaguje a funguje. Hlavně by si ale měl vyzkoušet stanovit si ideální s pomocí někoho zkušenějšího určitý režim a toho se držet. Nejednomu začátečníkovi se stane, že se na trénink necítí a tak ho raději odloží, protože si myslí, že už mu dává jeho tělo jasné náznaky přetížení. Jak ale může vědět, že jsou to skutečně tyto náznaky, když se hrazdy dotkl třeba teprve po třetí v životě? Co když sotva vyskoučí na bradla a o dipech zatím jenom sní? Co když to je jen lenost? Nedostatečná disciplína nebo třeba obyčejná nechuť? Přece nemůže vše začít odkládat a ochuzovat se o svůj počáteční progres.

Za nás je tedy určitě vhodnější variantou nechat si pomoct a poradit a vyzkoušet si začátečnický plán podle někoho jiného. Má to obrovskou výhodu v tom, že nějaká jasná struktura tréninků dodá člověku více motivace a chuti pokračovat dál, než když jen před každým tréninkem přemýšlí, co by tak dneska mohl cca odcvičit. Může si tím i lépe mapovat svůj progres a naučí se tak lépe poznávat své tělo a v budoucnu s ním bude umět lépe pracovat a hlavně progresovat.