Fyzioterapeut Jan Holinec: Porazil jsem rakovinu!

Zdravím všechny. S někým z Vás jsem se možná někdy potkal na nějaké street workoutové soutěži a to ať už jako reportér, divák, soutěžící, porotce, rozhodčí koordinátor či moderátor. Někdo mě třeba zná díky této stránce, pro kterou již 4. rokem pravidelně píši články a spravuji sociální sítě (ano já jsem ta cvičená opice, která přidává ty trapné příspěvky) a někdo se sem nejspíš jen náhodou proklikal a ani neví, co to vlastně ten street workout znamená. Ať už je zde kdokoliv z jakýchkoliv důvodů, tak bych se se všemi nyní rád podělil o svůj (hádám silný) příběh, který by pro někoho mohl být inspirací nebo motivací a pro někoho třeba varováním.

Zkusím to vzít stručně, ale raději od začátku. V roce 2011 jsem po skautském táboře trpěl teplotami, afty a zvýšenou spavostí. Pediatrička konstatovala, že se jedná jen o nějakou dětskou letní virózu, s čímž jsem odešel domů. Na podzim se mi však na krku objevily nějaké neobvykle veliké boule, které se po vyšetření tvářily jako zvětšené lymfatické uzliny, což jsou v podstatě miniaturní struktury imunitního systému, které mohutní při zánětu. Krevní testy ukázaly, že jsem před několika měsíci prodělal mononukleózu a streptokoka, což jsou onemocnění, která není moc vhodné brát na lehkou váhu. Následovala várka vyšetření, která byla završena operativním zákrokem, při kterém mi byla jedna 7 cm uzlina vyndána a poslána na zkoumání, které ale nepřineslo žádné nové informace. Uzliny byly stále mohutné a já rok v kuse jen běhal od lékaře k lékaři, aby mne v roce 2012 čekal další zákrok, při kterém mi byla z druhé strany krku vyndána obdobně mohutná uzlina. Ani ta však nenapověděla nic nového. Ačkoliv mi bylo výborně a mimo mohutný krk jsem ani nevěděl, že by se semnou cokoliv dělo, tak samozřejmě panoval režim zákazu fyzické námahy a jen jsem pravidelně chodil na veškerá možná vyšetření, aby někdo zjistil alespoň náznak toho, co se s mým tělem děje. Bohužel neúspěšně. Jelikož mi však bylo výborně, tak jsem i přes zákaz lékařů a především rodičů již od roku 2013 začal pravidelně cvičit s vlastní váhou a v podstatě mne absolutně nic netrápilo. Kdo si tedy někdy všiml mého mohutného krku, který tvořil obraz toho, že mi z trupu ihned začíná hlava, tak tady je lehká nápověda k tomu, proč to vypadalo, jako bych ho až moc posiloval. 

Bohužel zvrat nastal 6. května roku 2021, kdy si mé okolí všimlo spadlého levého víčka a menší levé zorničky spolu s nateklou levou tváří. Magnetická rezonance ukázala, že se jedná o tzv. Hornerův syndrom, který u mě zjednodušeně a zkráceně znamenal útlak nervu v krční oblasti. Po těch 10 letech trápení jsem bral situaci na lehkou váhu a dokonce i na poslední chvíli zrušil operační odebrání další uzliny z krku. Odkýval jsem jen odebrání vzorku uzliny pomocí jehly za plného vědomí, které zrovna příjemné nebylo a ani nepřineslo žádné výsledky. 

Bohužel jsem přes léto přestal mít chuť k jídlu, začal jsem pravidelně kolabovat i zvracet a ztratil jsem 14 kg váhy. Vše se vystupňovalo přes listopad a prosinec, kdy jsem začal trpět bolestivými stavy, při kterých jsem měl šílený tlak do celé levé strany krku, obličeje a hlavy. Občas jednou denně, občas i čtyřikrát. Ládoval jsem se prášky na bolest, ale ve finále pomáhalo jen si na hodinu lehnout do „klubíčka“ a ideálně vše zaspat nebo alespoň přečkat. Dodnes netuším, co bylo spouštěčem, protože se to dělo nárazově. Dalším pokusem o zlepšení stavu byla pravidelná infuze bílých krvinek. Ta se musela podávat dvěma jehlami do břicha. Poslední dvě léčby jsem zvládl relativně obstojně, ale při té první jsem trochu hodně zkolaboval. Ve finále mi to s mým stavem téměř nepomohlo a jednalo se tedy o zbytečné trápení.

Když už jsem byl na pokraji svých sil, tak jsem si domluvil náhradní termín operace. Ta proběhla 21. ledna 2022 a je zajímavé, že od chvíle, co jsem na ní kývnul mi přestali bolestivé stavy. Na druhou stanu se však bohužel o to více vystupňovaly nevolnosti, které zejména za volantem nebyly ničím příjemným. 

Na to, že jsem zdravotník, tak jsem si za ty roky po nemocnicích vypěstoval strach z lékařského prostředí a především jehel, který se následně jen umocňoval. Takže ačkoliv se jednalo o mou již 8. operaci a 9. šitou jizvu, tak to bylo pro mě do té doby tím nejnáročnějším, co jsem zažil. Každopádně operace proběhla v pořádku a byly mi z krku odebrány celkem 3 uzliny. V úterý 8. února 2022 mi po telefonu byl operatérem sdělen nález – Hodgkinův lymfom. Hned druhý den jsem si jel do Prahy pro více informací. Měl jsem za to, že by se mělo jednat "jen" o zhoubný nádor. V nemocnici mi v podstatě řekli, že mě předávají na hematologii, kde mi vysvětlí více. Byl jsem relativně v klidu. Co mě však nenechávalo klidným bylo oznámení dané diagnózy rodině. Cítil jsem se, jak když jdu sdělit, že jsem něco provedl, ačkoliv jsem měl relativně čisté svědomí. Při vyřčení této diagnózy na mě moje maminka vyhrkla, že mám rakovinu. S mávnutím ruky jsem ji téměř až okřikl, že to není rakovina. Až pak si to ale moje hlava překousala. Já mám vlastně rakovinu. Následovala série důkladnějších vyšetření, po kterých mi bylo sděleno, že mi byla diagnostikována rakovina lymfatických uzlin ve variantě NLPHL. To by měla být jedna z vzácněji se vyskytujících forem, která má prognózu vyléčení okolo 80 %, ale na druhou stranu se občas vrací. Ačkoliv jsem se kvůli nevolnostem a kolapsům bál rozsahu této rakoviny, tak bylo vše v relativně brzkém stádiu a nádorové buňky se nacházely pouze v oblasti krku a klíčních kostí. To byla tehdy jedna z nejlepších zpráv, kterou jsem mohl obdržet. Ošetřující lékařka na hematologii ve Všeobecné fakultní nemocnici navrhla schéma léčby, která se skládala z 6 cyklů chemoterapií podpořené tzv. biologickou léčbou, která měla za úkol podpořit účinek léčby a zároveň minimalizovat její negativní dopad.

Ve čtvrtek 10. března 2022 jsem se v 5 ráno rozjel na první chemoterapii. Nevěděl jsem, do čeho přesně jdu, ale říkal jsem si, že hůře mi už nebude. Ještě jsem se po cestě na dálnici stihl v rámci svých tehdy obvyklých stavů vyzvracet a pak mne už čekala samotná léčba. Nejprve mi do žíly 4 hodiny kapala zmíněná biologická léčba a následně mi 1,5 hodiny kapala samotná oranžová R-CHOP, což je označení pro konkrétní kombinaci léčil. První cyklus léčby jsem absolvoval vleže v posteli, což jsem pochopil, že je nejspíše standartní postup pro nově příchozí, jelikož následně jsem již jen seděl v křesle. Ačkoliv jsem si s sebou vzal počítač s vědomím, že budu pracovat na své bakalářské práci, tak jsem kompletně celý čas na kapačce prospal. Když mne následně odpojili, tak musím říct, že se mi otočil život vzhůru nohama. Jenže k tomu lepšímu. Bylo mi výborně. Mírně jsem měl sucho v puse a takovou jemnou chemickou pachuť + má moč vypadala přesně jako to, co do mě lili, ale jinak bylo vše perfektní. Dojel jsem domů a byl jsem nadšený. Mírně jsem byl unavený, ale jinak jsem byl plný energie a moje tělo kompletně zapomnělo na to, jak zle mi před léčbou bývalo. Měl jsem od té doby takovou nádhernou chuť k jídlu, jaká mi opravdu dlouho chyběla. Tím ale největším plusem bylo to, že mi již další ráno kompletně splasknul krk. Ani jedná zvětšená uzlina nebo nateklá tvář. Následujících 5 dní jsem musel pravidelně zobat prášky proti alergické reakci a nevolnostem a ob den jsem se ještě dávkoval antibiotiky. Dalších 5 dní potom následovalo bodání injekcí, které měly za úkol podpořit obranyschopnost mého těla. Poté bylo 11 dnů klidu a následně další léčba, tedy po 3 týdnech od té předchozí. 

Třináctý den léčby však došlo na padání vlasů. Dalo se to čekat a zejména u kluka to není nic hrozného, takže z toho všeho to bylo to nejmenší. Vždycky mě zajímalo, jak bych vypadal plešatý, tak jsem si to alespoň vyzkoušel. Nejprve jsem šel jen na pár milimetrů jenže mi nedošlo, že budou padat i ty zbylé kousíčky, které zapíchané v oblečení nebo v sedačce auta byly opravdu krásným zážitkem. Musel jsem tedy začít brát hlavu komplet žiletkou, což už se mi tedy vzhledově až tak moc nezamlouvalo. Na druhou stranu jsem po dobu léčby pro změnu nemusel brát žiletkou jiné oblasti, takže nějakou výhodu to všechno mělo. Každopádně psychicky bylo první stříhání vlasů trochu náročnější. Když to vidíte na videích, tak se nad tím sice pozastavíte, ale když opravdu dojde na to, že vás vaše přítelkyně musí ostříhat do hola tak si teprve uvědomíte, že se vám něco takového skutečně děje a jde už opravdu do tuhého. 

Na druhou léčbu jsem se vydal vysmátý, jelikož ta první měla jen plusy. Tentokrát jsem nezaspal ani na vteřinku, jelikož byl 31. březen a já měl maximálně do půlnoci čas odevzdat mou bakalářskou práci, kterou jsem tedy během již jen 3,5 hodinového kapání dopisoval (první léčba kapala déle z důvodu šetrnosti skrze potencionální negativní reakce těla). Dojel jsem vysmátý domů a až tehdy jsem si uvědomil, že léčba chemoterapií není až taková sranda. Byl jsem unavený, měl jsem nevolnosti, zimnici a teplotu. Tehdy jsem si až uvědomil, že vlastně v sobě nemám zrovna přírodní medicínku a měl bych nejspíš při kapání dát tělu raději odpočinek a ničím se nestresovat. Pár hodin jsem doma prospal a následně nějak bakalářku dopsal a 49 minut před deadlinem ji odevzdal. Ráno bylo lépe, ale při dalším cyklu jsem byl už raději opatrný. Ten mi dal večer také celkem zabrat, ale především mne opravdu hodně trápily pachutě v puse, jelikož jsem při každém polknutí cítil nechutnou chemii. 

Jelikož jsem měl být v polovině léčby, tak následovalo kontrolní vyšetření, které mělo za úkol zhodnotit efektivitu léčby. Byla zde naděje, že kdyby byly výsledky pozitivní, tak mne další 3 cykly již nečekají. Bohužel se ukázalo, že je potřeba v léčbě pokračovat. Už tehdy na tom moje psychika byla o poznání hůře a zrovna radostí jsem se do dalších pikniků v podobě oranžového koktejlu nehrnul. Vybavil jsem se však bonbóny, které mi trochu pomáhaly zlepšit pocit v puse, ale pořád to nebylo perfektní. Mám za to, že čtvrtá léčba mi dala hodně zabrat, ale popravdě si nejsem už moc jistý. Plno těch vzpomínek jsem z hlavy vytěsnil a neměl jsem absolutně motivaci, dělat si o všem poznámky. Každopádně pachutě a pocity únavy a nevolnosti byly po každé léčbě horší a horší. Naštěstí trvaly vždy jen prvních pár dní, takže jsem si po léčbě udělal v práci vždy volno a nechal tělo, aby si po té zátěži odpočinulo. Po cca 3 – 5 dnech pachutě odezněly a i síla se vždy vrátila. V tom mezidobí mi bylo vždy výborně, čehož jsem si opravdu vážil. Připravoval jsem se totiž tehdy na ústní a praktickou státnici a měl jsem hlavně strach, že mi to můj stav nedovolí a budu muset něco opakovat. Naštěstí mi termín státnic vyšel krásně mezi léčbou a i příprava na ně byla ve finále vcelku hladká. 

Pátá léčba byla opět náročnější, ale říkal jsem si, že pokud ji zvládnu, tak mě příště čeká už jen jedna jediná a mám dobojováno. Po této předposlední léčbě jsem si nejspíše nejvíce uvědomil, že to tělo dostává pořádně zabrat v rámci toho, kolik dobrot do něj v nemocnici proudí. Cítil jsem, jak se ve mně vše hromadí a pro to tělo je to těžší a těžší. Přečkat první dny po léčbě bylo náročné, ale horší to chvílemi bylo spíše pro tu psychiku. Zpočátku bylo snadné o všem mluvit, ale snad už podruhé léčbě mi vadilo už jen slovo chemoterapie nebo pohled na oranžovou barvu. 

Každopádně tak nějak po celou dobu léčby jsem pravidelně cvičil. Prvních 5 dní po každém cyklu jsem si dal vždy pauzu, ale pak jsem tak nějak ob den do fitka zavítal. Dokonce se mi povedlo s mírným dotekem bedny vytlačit na bradlech 100kg dip, takže jsem se chvílemi cítil po chemických drincích spíše jako hulk, než Walter White (postava ze seriálu Breaking Bad, která se léčila s rakovinou). Jednou mě ale vše dohnalo k tomu, že jsem byl i 30 dní v kuse bez cvičení, takže se to tak nějak střídalo. Snažil jsem se však cvičení využívat spíše k odreagování a udržování fyzičky, než že bych chtěl pravidelně překonávat své rekordy. Bylo perfektní na chvílí kompletně zapomenout na to všechno špatné a cítit se, jako když jsem se dříve připravoval na street workoutové soutěže.

Poslední léčba byla největší výzva. Šíleně jsem se na ní klepal. Nechtěl jsem znovu ty pocity, která teprve před pár dny odezněly. Tehdy jsem čekal šíleně dlouho, než jsem přišel na řadu, ale ne že by to byla až taková výjimka. Jednu léčbu jsem končil až po 16:00, takže mi uklízečka narážela do křesla a ptala se, jestli si to nechci jít dokapat na chodbu (legrace ha). Byl jsem hodně neklidný a přál jsem si už jen ať je to zamnou. Když už jsem přišel na řadu, tak jsem poprosil sestřičky, jestli není volná postel, že se na to dnes moc necítím a křeslo by pro mě nyní byla celkem výzva. Naštěstí mi vyhověly a já si tak zavzpomínal na dobu před 4 měsíci, kdy jsem přesně ve stejné posteli ležel poprvé a absolutně netušil, co všechno mě ještě čeká. Tehdy jsem to zde završil. Šestý cyklus. Vše předepsané splněno. Teď už jen přečkat než odezní pachutě, dojíst prášky, dopíchat injekce a za 3 týdny hurá na kontrolní PET/CT vyšetření. To se jako všechny léčby konalo ve čtvrtek s vidinou toho, že výsledky budou až následující týden. Hned v pátek dopoledne mi však přišel ten nejkrásnější email – kompletní remise (vyléčení). Tehdy jsem si ho přečetl před klientkou na hodinkách a musel se rychle napít a opřít o zeď, aby to semnou neseklo. Jakmile jsem měl odpracováno volal jsem ihned vše mojí Natálce, která semnou byla, když jsem se diagnózu dozvěděl a absolvovala semnou každé jedno vyšetření a každou jednu léčbu. Byla mi tou největší podporou a já ji za to jsem neskutečně vděčný. Několikrát jsem ji opakoval, že ji obdivuji za to, jak to semnou všechno zvládá. Na mě bylo jen zatnout zuby a vše vydržet, ale ona spolu s mojí rodinou mne při tom museli sledovat. Sledovat, jak jsem bledý a občas unavený a znechucený, jak ztrácím vlasy, obočí a těch pár žabích chloupků, které mi kdysi pod nosem občas rostly. Každopádně mi Natálka i celá moje rodina byly po celou dobu léčby tou největší oporou. Až v takovýchto chvílích člověk zjistí, že záleží jen na zdraví a blízkých. Rodině jsem to tedy oznámil až druhotně, ale trochu ve větším. S mojí sestřičkou jsme přijeli k rodičům a jen jsem rovnou před nimi na zahradě vystřelil napěněné šampáňo. Nebylo třeba nic říkat. Ihned pochopili, co se děje a já si s nimi po půl roce mohl slavnostně přiťuknout a radostně se objímat.

Nyní mě čeká ještě 2 roky udržovací biologická léčba, která započne začátkem října. V podstatě to samé, co mi bylo dopřáváno před samotnou chemii mi teď budou pouštět do žíly jednou za 3 měsíce, ale nemělo by už docházet k tak šíleným pachutím a nevolnostem, jako tomu bylo po té oranžové srajdě.

Podtrženo sečteno nic až tak hrozného to nebylo v porovnání s tím, kolik náročnějších variant léčby existuje. Jsem rád, že jsem mohl léčbu absolvovat jen takto ambulantně a nemusel jsem v nemocnici trávit více času, což by se samozřejmě o to více podepsalo na psychice. Také jsem především rád, že stačilo 6 cyklů a celý ten proces mi ukradl jen půl roku života. Na druhou stanu ačkoliv 6 kapaček nezní až tak hrozně, tak chvílemi jsem si sáhl i na dno.

Od začátku jsem všem říkal, že jsou horší věci. Měl jsem hodně štěstí a ač jsem byl hodně nezodpovědný a bral vše na lehkou váhu, tak vše nakonec dopadlo dobře. Byl to boj, ale stál za to. Nyní mám krk hubenější, než v mých 11 letech a cítím se perfektně. Během léčby se mi podařilo vybudovat mou druhou pobočku a troufnu si říct, že jsem chvílemi jel až na 200 % a byl na sebe patřičně pyšný. Zkrátka nebylo cesty zpět a bylo potřeba jít jen a jen dál. Kolikrát jsem měl až tak krásný pracovní nebo osobní den, že až když jsem sedl večer do auta jsem si teprve v zrcátku všimnul plešky a řekl si: „Sakra a jo vlastně.“ 

V roce 2018 jsem se na jednom festivalu setkal se slovenským raperem Separem, který v závěru roku 2020 také prodělal rakovinu lymfatických uzlin, o čemž dokonce složil track, který nese název "2020". Tehdy jsem měl v rámci zvětšování uzlin jedno z horších období, které doprovázela i nateklá levá tvář. Na údivy okolí jsem říkal, že je to kvůli alergii na pyl. Naši společnou fotku mám moc rád. Jsme na ni oba vysmátí a absolutně netušíme, co jednoho za 2 a druhého za 4 roky čeká.

Ještě taková zajímavost. Musím říct, že si vážím toho, jak je v naší zemi nastaveno zdravotnictví. Pokud pominu veškerá vyšetření a pokusy o léčbu z roku 2021, tak veškeré letošní výdaje stávající se z operace, veškerých pravidelných vyšetření a 6 cyklů léčby včetně veškerých léků mou pojišťovnu vyšly na 359 698,-. V tolika jiných státech bych si tyto výdaje musel hradit sám, ale zde jsem měl díky veřejnému zdravotnímu pojištění vše uhrazeno. Ačkoliv tedy zdravotní péče nevypadá vždy dle našich přestav, máme v tomhle až na nějaké ty výjimky poměrně štěstí.

Co dodat závěrem? Nejspíš především to, že rakovina není nic až tak výjimečného. Potýká se s ní dnes kde kdo a já všem takovým přeji mnoho štěstí a posílám pozitivní energii. Ať už zní léčba jakkoliv hrozně, tak si vážím toho, že jsem ji měl vůbec možnost absolvovat. Jen bylo důležité to nevzdávat a mít kolem sebe ty správné lidi. Snad jsem tedy tímto relativně stručným shrnutím mé cesty namotivoval někoho, kdo se s něčím podobným třeba potýká, a nebo alespoň udělal mírnou osvětu těm, kteří o něčem takovém ani tolik neslyšeli. Hlavně nenechte zajít nic daleko a řešte vše včas. Píšu zde často články o tom, že se nesmí ani ve cvičení nic přehánět, tak u zdraví to platí dvojnásobek. Přece jen ho máme jen jedno. Mějte se všichni hezky a hlavně buďte zdraví.

Honza