Ukažte, že máte srdce. Shyby mohou pomoct jednomu z vás

Shybování nemusí být na první pohled jen pro vaše vyžití, zlepšení kondice, postavy. Máme tu jeden příklad, který si zaslouží následování. Za pár dnů se stane realitou. A vy všichni můžete pomoct. Když ne v Prostějově, tak u vás, co myslíte?

22. září se bude po celém světě konat světový den shybů. „I v Prostějově máme zaregistrované sčítací místo, tzv pull-up point. World pull-up day je koncept, kdy se v jeden den veřejnost i atleti snaží dosáhnout co největšího počtu shybů v jednom dni. Na mnohých pull-up pointech je s akcí spojená charitativní nebo jiná dobročinná činnost a Prostějov nebude výjimkou. Za každý shyb, který na našem pull-up  pointu veřejnost, nebo zkušení atleti udělají, darují sponzoři jednu korunu až do částky 12.000,- kč, která půjde, prostřednictvím nadace Konto bariéry na pořízení invalidního vozíku pro prostějovského rodáka Radka, jehož příběh si může přečíst,“ představuje akci Dalibor Nenál.

Světový den shybů Prostějov

"Jmenuji se Radek, mým domovem je Prostějov. Zde jsem se i před 41 lety narodil. Od této číslice si každý rok odečítám další a letos je to číslo 8. Osm let jsem totiž na vozíku, osm let to je, co se mi po úrazu naprosto změnil život. A právě o tento bych se s Vámi, teď už smířen rád podělil.

Po vyučení pánským krejčím jsem i v oboru začal pracovat, a to v dnes již neexistujícím kolosu jakým bylo OP Prostějov. Zde jsem pracoval dlouhých 13 let, zde jsem i dálkově úspěšně složil maturitu, abych našel uplatnění i ve vedoucích pozicích. Ale i z finančních důvodů, protože jsem se během té doby oženil a narodily se mi dvě děti, jsem se poohlížel po jiném zaměstnání. A to se mi nabízelo v mé rodině, s mým švagrem, a nakonec už jako podnikatel sám a mým oborem se stalo tesařství. Práce bylo spoustu, času méně, ale práce mě bavila a postupně jsem se mi dostávala „pod kůži" i, když byla hodně vzdálená mému oboru. Dařilo se mi dobře a žil svůj každodenní život rád a spokojen. Až......

Tím AŽ se mi stalo 18. září roku 2010. 

Tento den si pamatuji úplně celý a úplně vše z něj. Bohužel? Snad. Bohudík? Nevím... Stalo se to nečekaně a poměrně banálně. Protože jsem jako vždy lezl do různých výšek, po střechách a krovech, byl jsem opatrný. Tehdy jsem ale stoupnul na cihlovou podlahu, kde jsem žádné nebezpečí nečekal a nepředpokládal. Bohužel se tyto cihly začaly podle mnou propadat a já už jen cítil pád, který se mi zdál dlouhý a nekonečný.

Těch šest metrů si pamatuji stejně jako dopad na zem. Hlavou mi proběhla spousta různých myšlenek, šoku, otázek a pak už jsem ležel na břiše a vnímal i to, jak přestávám cítit nohy, jak ta necitlivost postupuje výš a výš až se zastavila pod prsy. Dokonce si pamatuji i sanitu, mluvil jsem s lidmi a vzpomínám, že i dokonce ještě vtipkovali, ale pak už jsem byl i pro mé "dobro" uveden do umělého spánku, ve kterém jsem zůstal měsíc.

Diagnóza zněla KVADRUPLEGIE - zlomený poslední krční obratel C7. A slovo kvadru už říká, že postiženy mám, přerušenou míchou, všechny čtyři končetiny.

Pak už následovaly dlouhé pobyty v různých nemocnicích a spinálních zařízeních, kde jsem se učil úplně vše znovu. Každodenní hygienu, obléci se a spoustu věcí, které byly dříve samozřejmostí.

Během roční léčby strávené v nemocnicích a po návratu domů, mě opustila manželka tak se přidaly k fyzickým bolestem i ty psychické. Také jsem měl problém vycházet ven mezi lidi, známé a kamarády, z nichž mnozí nevěděli, když jsme se náhodou potkali, jak se bavit, uhýbali pohledem kolikrát a já vím, že to nemysleli zle, ale byla to i pro ně nová situace. Znali mě přece jen jinak.

Dnes už je toto vše pryč, žiju normálně se vším, co k tomu patří. Cestuji, jezdím na procházky, i nakoupit, a to zásluhou mých rodičů, kteří si mě po propuštění vzali k sobě a také dík své partnerce, kterou jsem poznal v rehabilitačním ústavu, kde byla i ona po úraze a se kterou jsme již šestý rok.

Můj život se v mnohém změnil, mnohé jsem se musel naučit, pochopit, a hlavně smířit se, ale můžu říct, že je vlastně normální. JEN NECHODÍM :).

Děkuji, že jste četli až sem a snad Vás můj příběh nějak oslovil a vyzval k opatrnosti, víře, důvěře a síle a pokoře.“