Hrůza! Proč nejsme nesmrtelní. Tělo rozhodne za hlavu

Trénujeme, cvičíme, snažíme se posouvat hranice, zlehčujeme zranění, bolest je k překonávání, jsme tvrďáci. Někdy spíš hlupáci. Myslíme si, že jsme nesmrtelní, že vydržíme víc než ostatní. Chvíli tomu tak může být, až se tělo rozhodne, že už toho má nad hlavu. A to doslova. Nad tu vaší hlavu. Prostě vypne, je konec. Žádný shyb, klik navíc. Jste rádi, že si zavážete tkaničku.

Mohou se vám v hlavě točit tisíce myšlenek, že tohle ještě překonáte, tohle dáte za dva, tři dny. Nedáte. Jednoho dne vám tělo vyšle signál, hlava pozná, tohle už nerozdýchá. Jasný paprsek z kosmu, nezpochybnitelný direkt do vlastního nitra. Pumelice. Tělo má sice milióny buněk, kila svalů, šlach a vazů, téměř dokonalý stroj, ale nikdo není dokonalý. Jirka Krampol to ví. Tělo má rádo tu mučírnu, ale limit vyčerpán, error. Nutná regenerace, dobít baterky.

Od nového roku jsem začal trénink podle knihy Trénink vězně. Nadšení, paráda, zdravotní problémy předtím, v průběhu jsem házel do koše s lehkostí nesmrtelného snílka. Viděl jsem jen konec, který na mě čekal za půl roku a užíval si každý trénink. I když to nešlo, neuměl jsem, učil se, bavilo mě to. Co může být lepšího.

Za téměř dvacet let cvičení vím, jak a co by se mělo, že odpočinek a regenerace má své místo. Jenže jsem z této misky vah postupně ubíral a ubíral, až se miska vyklonila a poslala mě přes palubu. V jedné sekundě. Předchozí varování hluchota. Absolutní postižení, invalidita porozumění. Když nechcete slyšet, neuslyšíte asi ránu z kanónu u vlastního ucha. Až to rupne.

Trénink, pohoda, lup, konec. Prášky nic, pohotovost, injekce, prášky, fyzioterapeut, doporučené cviky. A hlavně žádný trénink. Konec radosti, téměř každodenní, sebrali vám vodu, bez které se nedá žít. Samozřejmě přeháním, ale nějak tu životní zkázu, hození do propasti musím popsat :-).

Minutová show na vlastní oči. Padne v Praze 100 kliků za 60 sekund?

Třetí týden nic, smutné večery, mozoly mizí, tělo plaskne, hlava na sračky. Ujíždí vlak, Pendolino v plné rychlosti mizí v dáli, za sedmero horami, řekami... to už je vlastně jiný příběh, nechal jsem se unést, pardon.

Čekal jsem, že se tělo vzpamatuje, umoudří, tak jako tolikrát předtím, ale kašle na mě, chce klid, chce si orazit. Jakýkoliv nepatrný náznak, myšlenku o návratu okamžitě srazí rychlostí a silou koně. Boxer Mike Tyson měl údajně v úderu sílu, jako když kopne kůň. No, tak hrozný to není, ale stejně se neodvážím protestovat. Nemůžu pořádně sedět, stát, chodit, spát.

Záda, to je ten hlavní problém. Kolotoč tréninku a adrenalinu se zastavil, vystupovat. Sedím ve vlaku. Místo toho, aby šel na trénink, jedu domů, píšu tento blog. V uších mi řve Sabaton, na ten se to cvičí. Ch jo.

Přišel jsem o svou pravidelnou dávku luxusního života, kterou jsem hltal, miloval, až jsem byl pro některé magorem. Když vás to baví, neslyšíte. Je krásný hořet pro něco, ale můžete taky shořet. Uvidím, jak dlouho bude moje tělo v peci přetížení hořet, snad neshoří.

P.S. Sorry tělo.