Cvičení budiž pochváleno. Přes akty jsem pomohl k zápočtu

Občas se každému stane, že se mu do života postaví člověk, věc, okolnost, situace, se kterou nepočítal ani v tom nejodvážnějším a bláznivém snu. Jenže zkrátka to tak je na té naší planetě zařízeno, že se to sem tam stane. Spíš to do vás narazí. Stalo se to i mně. Po období posiloven, činek a strojů už dvacet měsíců cvičím jen s vlastním tělem, dá se tomu říct street workout, pokud chcete. A to se mi stalo v tomto případě osudným.

Před rokem jsem si seděl na hokeji, přepisoval rozhovor v O2 areně, v tom přišla Barbora Reichová, fotografka deníku Sport. Klasická konverzace, kterou zakončila onou památnou větou, kterou jsem ve svých čtyřiceti letech nečekal. Popravdě bych na ni nepomyslel ani o deset let dříve.

„Za rok mám ve škole zkoušku, na zápočet budu potřebovat pár fotek. Můžu si tě vyfotit?“ řekla mi a oblékala to své patnáctikilové fotografické nádobíčko a pomalu mizela. „Jasně,“ odvětil jsem. „Jo, jsou to akty, pak se domluvíme.“ A zmizela chodbami největší haly v Česku.

Polkl jsem a jen se usmál. Dál jsem drtil článek, že hokejisté nešli štěstíčku naproti, utkání začíná za stavu 0:0 atd. Od té doby na téma akty přišla řeč několikrát. Až to opravdu přišlo. Roční zpracovávání, ani jsem si nevšimnul, jak mě chytře ta malá fotografka tvarovala, připravovala a obrušovala slovo, které nechtěla slyšet - NE.

„S Liborem se známe už pár let. Když jsem přemýšlela nad tím, koho poprosím, aby mi stál modelem pro školní úkol, měla jsem jasno celkem rychle. Kromě toho, že každý den fotím sportovce, studuji Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě, kde je jedním z předmětů fotografie aktu. Když se zamyslím, nenapadá mě příjemnější plnění domácího úkolu než svléknout vypracované mužské tělo, které se navíc vyplatilo,“ vzpomíná Bára na večerní ateliér, kde se ona styděla více než já. Nebo si to aspoň myslím.

Více než roční akce skončila až na akademické půdě. S nahým tělem jsem byl předložen na stůl ke schválení a zápočtu. Jelikož máme jedenadvacáté století, byl jsem v elektronické podobě na flešce. Na jedné straně učitel, profesor, na druhé v lavicích studenti, kteří vás sjíždí pohledy. Divný :-). Ještě že jsem tam nebyl osobně. Přitom stačilo jediné, jak se dostat až sem - cvičit, v mém případě směr street workout, žádné činky. Jsem rád, že i díky mně Bára dostala zápočet a ze školy ji nevyhodili. Ale nevím, co ji tam mohou naučit, kdo zná její fotografie, musí vědět, že tahle holka umí. Olympiády, mistrovství světa, cestování po světě, i to je její část práce a koníčku, který miluje.

„Při společných konzultacích ve škole si promítáme naše práce. Při projekci mých fotografií ostatní spolužačky ani nedýchaly a spolužáci otráveně vydechli. Přitom je to tak jednoduché. Trochu cvičení vám pomůže nejen k pěkné postavě, ale také i zápočtu,“ dodala Bára, která už údajně plánuje druhou sérii, tentokrát v zimní zasněžené Praze.

Báro, do zimy nejdu, doufám, že chápeš ...